Tradiční stížnosti na předražené dálnice nejsou scestné, obvykle ale nikdo nedodá, že se nepředražují jen kvůli občasným velkým malým domů, ale také díky faktu, že naše nově stavěné dálnice jsou i na západoevropské poměry nadstandartní. Prostorově jsou velkorysé, dopravní pruhy nadmíru široké. Stotřicítku například na D3 nebo D1 za sjezdem na Olomouc (tedy úseky, kam je vyšší limit zamýšlen) nelze vnímat jinak než jako zbytečné obtěžování.
Protihlukové stěny je lemují na tolika kilometrech, že se i nemálo Němců diví, jak jsme schopni takto mrhat penězi, když je osídlení od dálnice poměrně daleko. Nezřídka jsem se na cestách v Evropě setkal s jednotlivými domy i souvislejším osídlením, kde jezdila auta obyvatelům doslova pod okny. Na to, že projekt leckteré dálnice stojí roky kvůli pár tvrdohlavým majitelům půdy, mi množství požadovaných protihlukových stěn obvykle laxní domácí populace připadá neadekvátní.
Situaci ohledně rychlostních silnic nelze považovat za jinou než katastrofální. Jejich konstrukční parametry i dopravní předpisy jsou prakticky stejné jako u dálnic – mohly by se na dálnice změnit škrtem pera a korekcí dopravních značek. Pojem „rychlostní silnice“ bychom si místo toho, jak je typické v Německu nebo Švýcarsku, vyhradili například na frekventované tahy, kde silnice kapacitně nestačí, ale dálnice by byla zbytečným luxusem.
Řekněme že takováto rychlostní silnice by měla rychlostní limit 110 km/h, musela by mít nejméně tři pruhy, a to jeden pro jeden směr, dva pro druhý s tím, že by se poměr mezi směry periodicky střídal, aby se dalo předjíždět (připomeňme, že kamiony smí jezdit nanejvýš 80 a autobusy 100 km/h). A také bychom na hradubické prakticky-dálnici nejezdili devadesátkou.
Naše infrastruktura je momentálně leckde silně poddimenzovaná a nové komunikace bychom zoufale potřebovali, například i kvůli konkurenceschopnosti Česka i jednotlivých regionů v rámci naší země. Mnoho silnic by potřebovalo přeložku, kapacitně jsou na hraně a jízda na nich je jen pro silné povahy – obzvlášť když se najde někdo schopný jet sedmdesát nebo osmdesát, ale není možné ho předjet, protože opačný směr je plný aut. Leckomu nervy nevydrží, o předjetí se pokusí, auto ale nezrychlí podle předpokladu – a smrťák je na světě. Dálnice jsou drahé, přesto se v našem rybníčku ještě nevyskytl i přes frekvenci odkapávání ministrů dopravy nikdo, koho by napadlo legislativu ve prospěch rychlostních silnic změnit. A když se ukázal, nestihl záměr realizovat právě kvůli oné frekvenci. Možná by nebylo od věci jen narýsovat plán a jeho realizaci následně oddělit od politiky a svěřit jiné instituci.
Abych ušetřil ŘSD a ministru Ťokovi práci, navrhuji moji variantu rychlostních silnic na následující úseky: Jakýsi „zemský okruh“ v Čechách na trase Plzeň-České Budějovice-Humpolec-Havlíčkův Brod-Pardubice-Hradec Králové-Liberec-Česká Lípa-Ústí nad Labem-Most-Chomutov-Karlovy Vary-Plzeň, dále pokračování D11 z Hradce Králové na hranice s Polskem, nebo Brno-Svitavy a dál na sever, prodloužení R55 z Otrokovic přes Uherské Hradiště a Hodonín až na Břeclav, silnice I/50/E50 z Brna na hranice se Slovenskem, silnice I/44 z Mohelnice do Šumperka, kde by následně navazovala na tunel pod Červenohorským sedlem a konečně tak připojila chudé Jesenicko lidsky důstojným způsobem ke zbytku republiky, propojit města v okolí Ostravy a vybudovat na (nejen) evropských silnicích obchvaty obcí… A na prvních pár let a nejakutnějších problémů dle map intenzity dopravy by to prozatím stačilo.
Zároveň se na našich nejdůležitějších komunikacích platí mýtné – proč tedy nesvěřit dálnice a rychlostní silnice soukromému sektoru, aby se následně splácely z peněz z dálničních poplatků? A pozemky – proč neumíme s majiteli lidsky vyjednávat a na druhou stranu umět se s tvrdohlavci vyrovnat překreslením projektu a určitou flexibilitou? Šlo by to mnohem snáze, kdybychom nechodili do práce odsedět svých osm hodin, ale skutečně se snažit udělat výsledky, ale pochopitelně za to také očekávat motivační odměnu nad výši fixního platu.
Výčet prapodivností tím nekončí – třeba lesy značek podél silnic. Je to drahé, pro svědomité řidiče únavné – a hlavně tak neskutečně otravné, že nakonec stejně mnoho řidičů si značek přestane všímat, v horším případě rovnou cíleně ignorovat. Značka se má na místo dávat v případě, že se na daném místě nachází nějaká anomálie. Anebo opravdu máme tak hrozné cesty?
Určitě jste se také setkali se situací, kdy jedete po krásné silnici a náhle musíte v jedné na první pohled nevelké obci zpomalit. Takováto silnice kdysi byla obchvatem, ale jak se obec rozrůstá, samospráva nechce stavět nové cesty, nová zástavba se plazí k obchvatu, až ho nakonec spolkne, obyvatelé si postěžují na radnici, že nemohou dýchat ani přecházet, a radnice ochotně přeznačí hranice obce, nakreslí zebry, nainstaluje retardéry, rozmístí radary a vydá pár tiskových prohlášení o bezohledných řidičích. Smysl obchvatu je zničen, viník – radnice bez smysluplného územního plánování – vypadá jako hrdina, co bojuje za své obyvatele, zatímco řidiči ostrouhají a vyšší místa musí kreslit do map a financovat nový obchvat. Územní ochrana komunikací vyšších tříd tedy také není od věci.
A za privilegia pro řidiče, která jsem vyjmenoval, můžeme mít na oplátku normálně fungující represivní aparát. Není totiž normální, když dopraváci záměrně chytají například na takových úsecích, jako je silnice I/20 za Pískem s konstrukčními parametry dálnice, ale maximální povolená rychlost je 90 km/h a mnoha řidičům tam i nevědomky ujede noha, zatímco leckterá riziková místa lemovaná křížky zůstávají nepovšimnuta. Popřípadě jako neomalenou podlost hodnotím provokativní jízdu neoznačeným autem o deset kilometrů v hodině pomaleji, než je limit; čestný řidič, jenž předpisy nikdy neporušil, ale rád by jel oprávněně maximálkou, je chce předjet, což potřebuje pochopitelně udělat co nejrychleji – ale to už bliká majáček. Vedení dopravní policie se na věc dívá zjevně tak, že čím více zastavených řidičů, tím lépe, namísto aby přemýšlelo nad tím, jak hrozivé bilance úmrtí na silnicích změnit systémem prevence a výchovy. A pokud tak přemýšlí, není to vidět.
Ale samotní řidiči si také nemají moc co stěžovat. České mentalitě je občas nezdravě vlastní touha improvizovat a o zákony se buď nezajímat, nebo pro jistotu je cíleně porušovat – jenže zákony existují proto, aby se dodržovaly, ne porušovaly, abychom se navzájem nepobili. Pokuty jsou směšně nízké, obtížně vymahatelné, a přitom řidiči, kterým někdy zahraniční policie napařila ve stovkách až tisících Eur nebo rovnou zabavila auto, si už pak překračování předpisů rozmysleli. Dopravní kamery a radary podél cest a automatické rozesílání pokut mají být samozřejmostí. A aby nakonec nevyšlo v našem vnímání jako buzerace, musel by nám řidičům dle výše popsaného stát taky trochu vyjít vstříc – jak se říká, něco za něco.
Naše silnice jsou rozbité, ale tuto tématiku přenechám, stejně jako vše v tomto článku, ministerstvu dopravy, jež je členem vlády, která by mohl vzít v potaz peníze občanů zbytečně utopené za nové tlumiče. Obzvlášť z vesnic, ze kterých musí lidé každý den dojíždět autem za prací.
A abychom se silniční dopravou nepřejedli, problematika železnice není ani zdaleka tak rozsáhlá, ale o to palčivější:
V západní Evropě se staví železniční koridory na rychlosti 300 km/h i více, rekord zaznamenali Francouzi se soupravou TGV, a to 574,8 km/h. Maximálka našich železnic? Rozdíl je větší, než mýtická dálniční stotřicítka – nejrychlejší český vlak jezdí 160 km/h. Švýcaři finišují práce na nejdelším železničním tunelu na světě a nebáli se do něj investovat tolik peněz, aby se v něm mohlo jezdit 250 km/h a udělal tak konkurenci věčně ucpané dálnici pod Gotthardským průsmykem. Okolní země pomalé české železnice raději objíždějí. Alespoň na ose sever-jih by se u nás místo pro dva koridory našlo a z východu na západ jedno jistě také. Zatímco na dálnici je omezujícím faktorem úmrtnost stoupající s rychlostí, vlaky jsou pohodlný způsob, jak překonat větší vzdálenost, ještě k tomu přímo mezi centry měst – a hlavně levnější, než letadlo, operující na městské periferii.
Inspiraci k tomuto článku jsem čerpal zejména v Německu, Švýcarsku a Rakousku, ale i Francii nebo Itálii. V žádné z těchto zemí nefunguje vše, co jsem popsal, takto ideálně, ale vše má své opodstatnění. Například ve Švýcarsku jsou rychlostní limity 80 km/h pro silnice a 120 km/h pro dálnice, Švýcarsko má ovšem na rozdíl od nás značně omezený prostor a nemůže si dovolit plýtvat místem. Dálnice jsou tam užší a klikatější, silnic mimo zástavbu je poměrně málo a vyšší rychlost nemá na rozdíl od Česka smysl.
Udělat takovýto výčet není natolik obtížné, horší je to s jeho nápravou. Prakticky všechny elementy, co jsem vyjmenoval, od značek až po rychlostní silnice, mají jeden společný jmenovatel – nekoncepčnost. Metodika, jak věci dělat, aby vyšly pořádně a nemusely se následně spěšně látat, jak je u nás typické, zkrátka neexistuje, a také pramení z pocitu, že ministr dopravy u nás je od toho, aby sháněl nové peníze na dálnice, klepal na základní kameny a přestřihával pásky. Jeho prací by přitom mělo být právě vytvoření podobné, zde nastíněné koncepce.
Zdroje obrázků: novinky.cz, wikipedia.org, ihned.cz
