Pokus o fakta o imigraci

Snaží se dostat ze zemí zoufale chudých, kde i pitná voda je neuvěřitelnou vzácností (Sahel), z krvavých diktatur (Eritrea), ze zemí rozvrácených občanskou válkou (Libye, Středoafrická republika), kterou leckde ještě překonávají islamističtí fanatici (Sýrie). Připomeňme, že třeba o katastrofální situaci ve Středoafrické republice, kde probíhají etnické a náboženské čistky (přibližně 50% populace jsou protestanti, 30% katolíci, 15% muslimové) se v našich médiích téměř vůbec nemluví.

Pro přehlednost malá tabulka:

 *GDP PPP per capita = Hrubý domácí produkt po přepočtu na paritu kupní síly na obyvatele; HDI = Index lidského rozvoje, nejvyšší (0,910-0,950) je Norsku, Švýcarsku, Austrálii, USA, Německu a Nizozemsku. Uvedená čísla jsou z let 2013-2014, v případě Sýrie 2010-2011. Mimo EU jsou nyní v důsledku kolapsu těchto zemí pravděpodobně mnohem nižší. Nigérie je v oblasti Sahelu ekonomicky nejsilnější zemí.

Jsou mezi nimi ekonomičtí imigranti, uprchlíci před válkou, ať již občanskou nebo třeba Islámským státem, chudobou, hladem, kriminalitou a vražděním. Neexistuje nic jako „univerzální vzorec uprchlíka“, každý má jinou motivaci, původ, důvod, prostředky i cíl. Společně ovšem jdou do Evropy, protože vědí, že je bohatá, je v ní práce, bydlení, nízká kriminalita a nemusí se bát o život, což jsou věci, které už většina z nás vůbec nevnímá jako nedílnou součást našich životů.

Pašerákům se platí částky v řádech tisíců dolarů, což zvlášť pro uprchlíky z chudších zemí zpravidla znamená, že se na ně skládá celé širší příbuzenstvo z mnohaletých úspor. Jelikož pochopitelně neexistuje nic jako uprchlické odbory, pašerácká legislativa nebo úřední regulace trhu, zpravidla vyinkasují peníze, naženou uprchlíky natěsno do bárky, co má dávno nejlepší léta za sebou, a disciplínu udržují pomocí zastrašování a násilí.

Někteří migranti cílí přímo na konkrétní země a města, zpravidla kvůli příbuzným, existující etnické nebo národnostní komunitě, pracovní příležitosti (zvlášť to platí pro vysokoškolsky vzdělané). Jelikož byla Afrika v minulosti kolonizována, míří z ní zpravidla do bývalé koloniální mocnosti, protože umějí její jazyk. Nemalou roli mají i zvěsti o jednotlivých zemích, které si mezi sebou předávají, například postkomunistická Evropa je kvůli špatné znalosti jazyků, nedostatečnému sociálnímu začleňování, obyvatelstvu nepřátelskému k cizincům a nižší životní úrovni výrazně méně atraktivní, než její západnější sousedi, popřípadě funguje jen jako přestupní stanice.

Imigrace byla, je a bude, s tím je nutno počítat a vypořádat se. Nikomu se dosud na světě nepovedlo postavit takovou překážku, aby byla nepřekonatelná. Bude-li Evropa zavádět kvóty, musí počítat s morálním hazardem, který tím v potenciálních imigrantech vyvolá, a že mohou přicházet ještě mohutnější vlny. Dále co do úrovně začleňování jsou na tom různé země úplně jinak a poslat imigranty do některých končin se blíží rozsudku smrti. A, což je momentálně v Evropě nejkritičtější problém, neřešení imigrace budí vášně, rozpoutává hádky a rozpolcuje společnost. Krátkodobě to nevadí, dlouhodobě to vede k válkám a ty ničemu dobrému neslouží. Ekonomická krize se táhne příliš mnoho let za sebou, násilnosti v ulicích se objevují čím dál častěji a dalších rozbušek není třeba.

Stejně tak bláhové je myslet si, že imigraci lze úplně zastavit. Stěhování mezi státy z různých důvodů zkrátka fungovat musí i kvůli migrantům uvnitř Evropy, stejně tak pro něj musí existovat smysluplná zákonná pravidla. Zakázat imigraci jedné konkrétní skupině osob kvůli jejím názorům je ukázkový příklad opaku, do hlavy člověku nikdo nevidí a islamističtí teroristé si to o sobě nepíší na čelo. Kdo pravidla splní, tomu nic nesmí stát v cestě. Bude-li, připravili bychom se o jeden ze vzácných výdobytků, kterým se můžeme po celém světě chlubit: fungující právní stát.

Začleňování imigrantů s nižším vzděláním do společnosti je drahé. Musí se jim věnovat orgány sociální péče, učit je jazyk, místní zvyky, kulturu, chování, poskytnout jim zezačátku bydlení. Mívají potíže najít práci, a když, tak špatně placenou. Takoví si však zpravidla nové domoviny váží a vyplňují trh práce na místech, která evropským obyvatelům příliš nevoní. Stále však jde o obrovský rozdíl proti tomu, co pro ně bylo impulsem k emigraci.

Poněkud složitější je však následný příchod dalších generací. Jak bývá v určitém věku obvyklé, mladý člověk má tendenci se vzpírat systému, rebelovat, hledá sám sebe, a ozvlášť pokud se jeho rodina nedostala z vyloučených lokalit, hrozí jeho radikalizace. Takových mladých lidí je jednoznačně menšina, ale stejně jako u Evropanů, z lidské podstaty je nemožné eliminovat riziko na nulu. Určitý způsob prevence je popsán níže.

V evropských zemích existuje z právních důvodů jen málo občanských precedentů o imigraci. Z doby nedávné lze zmínit Švýcarsko, kde se o imigraci v roce 2014 hlasovalo v referendu hned dvakrát. První návrh byla lidová iniciativa „proti masové imigraci“, podporovaná pravicovou SVP, která navrhovala zavedení maximálních kvót pro imigraci z jednotlivých zemí. Hlasovalo se o ní v únoru a těsně prošla (50,3% pro).

Druhý návrh byla rovněž lidová iniciativa, tentokrát od organizace Ecopop, stanovující imigraci na maximálně 0,2% ročně z celkové populace (přibližně 16 000 lidí, nyní bez limitu jde přibližně o pětinásobek). Hlasovalo se o ní v listopadu a byla naopak drtivě zamítnuta (74,1% proti). Krátce poté vznikla nová lidová iniciativa navrhující vyškrtnout z Ústavy jeden článek, která by de facto zneplatnila prvně jmenovanou iniciativu. Referendum o lidové iniciativě se zpravidla koná po třech až čtyřech letech po shromáždění podpisů.

Vyřešení situace je v nedohlednu, diskusi nyní ovládají emoce. Videa šílenců snažících se dostat do kamionu na straně jedné, fotografie s hashtagem #prijimam na straně druhé, kvóty jako nařízení vrchnosti na straně třetí. Přitom dosud neexistuje medializovaný příběh kohokoliv, kdo by se o imigranta postaral, na posílání peněz a armád do chudých a zdevastovaných zemí je pozdě v momentě, kdy se imigranti hromadí před jakoukoliv přírodní překážkou, která jim brání dostat se do cíle.

Nejefektivnějším způsobem je v momentě, kdy se už imigrant do Evropy dostal a neexistuje síla, která by ho odsud vyštvala, aby se mu lidé kolem začali věnovat, přijali mezi sebe jako svého a snažili se, aby na tu starou společnost vzpomínal s nostalgií co nejméně, a jestli se to nepodaří, pravděpodobně není evropská civilizace tak dokonalá. Stát je jen instituce, nemůže si sednout, promluvit si s druhým o jeho problémech, potřebách a hledat řešení, zatímco imigrant je člověk, který toto potřebuje.