Reklama
 
Blog | Václav Zaiml

Muse ve Drones šlápli na plyn, ale ztratili inspiraci

Megalomanské trio Muse už mnoho let plynule posouvá laťku překvapení, kterou domněle nelze přeskočit, ještě o skoky výše. V prvních letech neotřelými nápady, posléze koncerty válcujícími historii hudby, v posledních albech zas nečekanými výstřelky. Letošní album Drones je nečekaně dobré a výstižné.

Pokud Muse do skalních fanoušků šimrali už albem Resistance v roce 2009, předposledním The 2nd Law (2012) začali děrovat vrtačkou, když Matthew Bellamy se dokonce v jedné skladbě nedotkne kytary ani klavíru (!!!), album jako celek zní chaoticky, i když obsahuje výjimečné kusy, s prvky, které nemají s předchozí tvorbou nic společného, zato bylo zjevným posunem k přecpanému hudebnímu středu.

Tomu je konec. Muse zasnoubili staré a nové, a to se vším dobrým a špatným, co to může obnášet. Propojili nádhernou práci s kytarou s trochou odlehčující elektroniky, celovečerní smažení hudebních nástrojů lidskou silou se samotným lidstvím. Deska nemá šanci zklamat a je až neuvěřitelně poslouchatelná. I jako ujištění, že Muse nikdy k „popíku“ nesklouznou.

Na první poslech mě okamžitě napadá, že bezostyšně vykrádají sami sebe, například když neváhají přebrat celkem jednoduchou část sóla, známého divákům Stockholm Syndrome naživo, a dělají z něj rovnou celou skladbu (Psycho), a podobné stopy lze zaslechnout i jinde. Při poslechu některých kusů mě napadlo, že pokus o to stát se hitem masových rádií hudebně jednodušším kusem při zachování typické lásky pro kytary byl opravdu hloupým přešlapem. Rytmus sedí, ale kytara při obvyklé hlasitosti reproduktorů na diskotéce by účastníkům svou ostrostí zaživa uřezala uši.

Reklama

Tento dojem mně coby milovníkovi jejich starší tvorby vytvořily některé skladby s na Muse až příliš nekomplikovanou melodií. A vůbec, už teď jsem si i po několika posleších jist, že ani jedna z nich se nezařadí po bok takových děl jako New Born, Unintended, Invincible, Sunburn, Butterflies and Hurricanes nebo z posledních Madness, které s láskou poslouchám a naplno prožívám dodnes.

Inspirace v nepoznaných hudebních vodách zkrátka, zdá se, Muse došla, a nebo ji čerpali v tak exotických zdrojích jako černošské spirituály (Aftermath) nebo barokní chorály (Drones). Pokud předchozí dvě inkriminovaná alba byla jen taktickým úšlapem pro získání většího publika a ve skutečnosti v jejich šuplíkách dřímají další budoucí legendy, nikdo kromě nich neví. Dosvědčuje tomu však nasvědčuje následující:

Muse se naopak povedlo sladit celou desku jako celek. Jednoduše se nestane, že ji posloucháte a přeskakujete, protože ta či ona konkrétní se vám nelíbí. Singly mají na sebe návaznost, album je celé sladěno do jednoho příběhu. Muse už takto občas koncipovali dříve, ale vždy se našly rozrušující elementy. V tomto ohledu jednoznačně obdivuji jejich práci.

Návrat ke kořenům se projevuje kytarovými sóly, občas až skoro uměle protahovanými, ale přitom velmi příjemnými. Cestičku se zkrátka povedlo najít.

Přestože jsem Drones už teď zamiloval, mám jen jedinou výhradu. Dřív mi desky Muse připadaly jako drzá pozvánka na koncert, na nějž důvodně nedůvěřivého člověka (kolik snad znáte kapel, které by byly živě lepší, než na desce?) dotáhla zvěst o skvělém výkonu – a nakonec cédéčka skončila v šuplíku, vytlačená nocemi hledáním nejrůznějších živáků. Teď se trochu obávám, že svou energii vyčerpali Muse do balení a neušetřili ji na turné (některé záznamy z poslední doby jsou toho důkazem), čímž jeho návštěvě uberou punc výjimečného dne našeho života. Na Bellamym je vidět únava. Zda vlastní na koncertech nuceně omílanou hudbou, právě prodělaným rozchodem nebo něčím ještě horším, o tom nechci spekulovat.

Příběh celého alba je konzistentní a smutně vystihuje dobu, ostatně Muse už v roce 2001 v New Born varovali lidstvo před ovládnutím technikou – a obrázky kolující po Facebooku typu „tehdy a dnes“, kdy pár na baru místo konverzace prohlíží se zjevným zaujetím vlastní mobily, jsou toho důkazem. Zde jednotlivec uvrhnutý do války svými veliteli zničí život dalším lidem, ale nakonec si to uvědomí až po návratu domů, když byla zničena i jeho rodina… Útoků proti lidskosti nebo přímo válečných bomb jako Rusko nebo Islámských stát hrozí nejen Evropě momentálně nemálo a my sami se k jejich praktikám, zatím naštěstí jen slovně, už dost přibližujeme. A stejně tak se řada firem chystá užívat komerčně drony (název alba, který lze nalézt ve čtyřech singlech), leč Muse je zmiňují jako ideální nástroj války. Příliš geniální a přepečlivě načasované, k tomu všemu poslední slovo desky je „Amen“.

Drones je slovy periodik uvedených na anglické Wikipedii nejkontroverznější deskou Muse – celá třetina dala nemilosrdně méně než 50%, zatímco ostatní alba byla přijata až na ojedinělé výjimky nekriticky.

Pro mě osobně se jedná o celkově vůbec nejlepší dílo. Jsem si jist, že se Drones zařadí mezi nejlepší desky historie.